Divná země ta amerika. Nevím jestli slavný a dnes zatracovaný Kolumbus měl povědomí o tom jak dopadne vliv evropských přistěhovalců na pozdější vývoj. Ale nynější občané určitě nepředpokládali, že budou bojovat s jídlem tak nezdravým jako hranolky, hamburgry nebo s párky v rohlíku, kterým nevím proč říkají hot dog. Proč zrovna začínám své putování po americe tak negativně je nasnadě. První co upoutalo mou pozornost je neuveřitelné množství velmi tlustých lidí. A co jiného než french frize a výše jmenovaná jídla mají na svědomí skutečnost, že si kupodivu připadám hubený. Amerika, země tisíce přívlastků je hlavně zemí velkých kontrastů. Tím nemyslím chudobu a bohatství, ale hlavně styl života. Průměrný američan jede pro noviny autem i když to má za rohem baráku. Trávníky z umělé hmoty, které se nemusejí sekat a majitele kteří sbírají uschlé listy stromu, aby nekazily dojem uklizené zeleně. Soboty a neděle strávené s rodinou v obchodních domech s neuveřitelným konzumováním těch nejnechutnějších jídel. Dojíždět do zaměstnání stovky kilometrů se považuje za normální. Někteří američané z dlouhé chvíle chodí do posiloven, aby na mučidlech vypotili uzené krocany a jinou havěť. Byl jsem zde na prohlídce a oddechovém pobytu a tak jsem třetí den mého pobytu spolu s mým hostitelem W2VI navštívili Nový York city. Ani při 500km dlouhé cestě na Banabu v Tichém oceánu jsem neměl takové obavy, že zabloudím jako zde. New York je prý kouzelný. Ale asi jsem měl málo času na hledání tajemna nebo možná nepřišel kouzelník.

Empair state building, budova vysoká 381 metrů postavená v roce 1931 za neuvěřitelných 16 měsícu. Nyní po katastrofě z 11ho září vévodí městu. Na streše mrakodrapu je vyhlídková terasa. Jako správný turista jsem chtěl nafotit město z výšky témeř čtyr set metrů. Po zjištení, že na lístky se čeká skoro hodinu a další dvě hodiny na výtah jsem se tohoto zážitku vzdal. Za mrzkých 35 dolarů jsem usedl na střechu dvoupatrového autobusu a projel známá místa ostrova Manhattan, na kterém je New York postaven. A tak po několika minutách za nepředstavitelného rachotu a divokých světel reklam jsem fotil první mrakodrap. Byl jím výškový barák „žehlička" - dům pojmenovaný podle svého tvaru. Na okružní cestě jsme míjeli slavné ulice s divadly na Broadway, finanční Wall Street, centrum umění a umělců v Grenwiche Village a z povzdálí nám kynula socha svobody. Od řeky East river se až k nám donesl zápach rybího trhu a křik čínských trhovců. Tam jsem viděl rychlovlak a slyšel jeho dunění až v morku kostí, když jsme podjíždeli čtyřpatrovou křižovatku. V ceně byl i průvodce, ale mluvil nářečím puvodních obyvatel squacathu. Občas jsem měl dojem, že slyším jedno české sprosté slovo, ale Frank Novak říkal že je to anglicky dotaz how no. Pro dokreslení a pochopení některých údajů jsem později musel zpovídat pana Nováka a doplnit chybějící údaje z internetu.

Prohlížel jsem se zájmem domy se známými železnými žebříky, po kterých v oplzlých amerických filmech utíkají milenci nebo gangsteři po vyřizování účtů. Míjeli jsme první obchodní dum na světě „Macys". Také zde jsem provozoval svou oblíbenou hru „hledání antén na střechách domů" . V Novém Jorku do výšek domu nelze dohlédnout a tak jsem nenašel antény ani na budově OSN se stanicí 4U1UN. Nakonec jsem tedy kouzlo New Yorku objevil, antény tam jsou, ale nejsou vidět. V průchodu na Time square jsme si nedali svíčkovou, ale stránové kuře. Frank měl levé, já pravé s menší nohou.

Okolí Frankova bydliště v Secaucusu je poseto sto a vícemetrovými stožáry. V první chvíli jsem se zaradoval z přítomnosti tolika radioamatérů, ale opak byl pravdou. Tito krasavci šířili tak velké elektromagnetické pole, že na 15 závitů lakovaným zeleným drátem svítila 15W járovka.

Blížil se radiový svátek CQ-WW-SSB závod. Na počest obsazení aaameriky členem OKDXF jsem vyvěsil Českou vlajku a pan domácí vysunul stožár až na koncové spinače. Závod začal z večera, ne jako u nás o půlnoci. Říkám divná země. Ještě divnější byly stanice, které jsem slyšel. Jedna byla docela dobrá, hrála country a to mám rád. Později jsem dokonce uslyšel i radioamatéry z USA a ješte později z evropské unie tedy i OK. Strach, že neuslyším mi nedovolil dávat CQ a tak jsem hledal násobiče. Nakonec jsem za asi 30 hodin provozu navázal 1000 qso, což jsem považoval za úspěch.

Pondělí bylo ve znamení odpočinku a žehlení kravat na úterní prezidentské volby. Prohlédnout si, jak to dělají ve velké zemi jsem šel bez kravaty a tak mě imponovalo, že i kvůli mě drsný americký policista zastavil provoz a umožnil mi přejít vozovku. Uvnitř volební místnosti mě koordinátor uvedl do řady, aby později zjistil kdo jsem. Vůbec se nezlobil, když na to přišel. Začal na mě mluvit rusky a to jsem se zlobil já. Po mé odpovědi, že již nejsme ruskou kolonií se podivil a vyloučil mě z voleb. Škoda, mohl jsem zasáhnout do dějin.

Ve středu měl nastat den „D". Příprava na výlet včetně instalace mobilní výbavy pro krátké vlny. Vše proběhlo podle harmonogramu a tak v čase odchodu do kolbenky jsme vyrazili na středozápad USA do státu WV Západní Virgínie. I v tak časnou hodinu byly silnice nadité k prasknutí. Kamiony neboli traky, autobusy i osobní auta všech možných znacek ( mimo ŠKODA cars ) se řítila na obě strany. Do práce do škol a co já vím kam. Chaos, randál, smrad, divná země. Po 5 hodinách a 500 kilometrech jsme přejeli Maryland, Pensylváni, Virginii a stanuli na hranicích cíle naší cesty West Virginie. Projeli jsme vesnice a města, která dodnes prozrazují první dobyvatele středozápadu. Města Strasburg, Hamburg, Frederiksburg i Mechaniksburg daly tušit, že se zde dodnes šprechtí. Bohužel tu nebyla ani jedna Lhota nebo jiný dukaz o pionýrských dobyvatelích z Čech a okolí. Známa vesnice houbywille je ve státe Illinoi. Hranice státu WV jsme projeli bez předložení pasu s předepsanou rychlostí 55 mil. Stařičký a udržovaný brouk VW si vesele broukal a tak jsem s příjemnou kulisou tuningového zvuku točil průzračné vody řek plné pstruhů. Míjeli jsme hluboká údolí i zarostlé stráně, kde tu a tam vykoukl dřevěný srub. Nebylo obtížné si představit Indiány, jak loví lososy a ze štíhlých típí stoupá modravý dým z ohně, na kterém se dopéká srnčí kýta.

Ze sna mě probudil Frank a že prý jsme projeli Wardenswille i Baker a usadíme se pro dnešek ve městě Moorefield. V tomto městě by se mohl natáčet western. Úzké ulice s bary, kde místo prosklených dveří byly lítačky, dřevěné ručně vyřezávané atiky nízkých domků prozrazovaly vliv evropských přistěehovalců. Před domy vyvýšené verandy i se sloupy pro uvázání divokých koní. Názvy bank popsané stylem písma, který proslavil nejeden western. Kouzlo starého světa rušili benzínoví oři a umělohmotné dýňe připomínající sátek Helovín. Po divném obědě u čínských mladousedlíku jsme usoudili, že se ubytujeme, prověříme šíření na KV a prohlédneme okolí s možností najít nové bydlište pro W2VI a opustit zarušené město Secaucus v New Jersey. Studiem map jsme později zjistili, že celé severní území Západní Virginie nebude vhodné pro zamýšlené stěhování. Po krátké diskuzi jsme nastoupili dlouhou cestu zpět.

Nonstop putování jsme přerušili jednou zastávkou pro doplnění paliva. Mel jsem radost, že jsem v divné zemi viděl známou zájezdní restauraci. Řidiči kamiónu se zde zdraví jako staří známí i když se vidí poprvé a možná naposled v živote. Ochutnal jsem podivný mletý stejk i americkou kávu, kterou nám obsluha nahoře „s" dolila bez cenového navýšení. Po prejezdu Apalchských hor jsme se znovu ocitli na dálnici, kde nás trakeri predjíždeli po obou stranách. Naše predpisová 75 milová rychlost jim pripadla pomalá což dávali hlasite najevo nejruznejším houkáním a nejakými opovržlivými posunky prostredníckem ruky. Na konci naší výpravy jsme z tachometru odečetli 1100 km. Další výprava měla býti do hor severního Vermontu k hranicím s Kanadou. Bohužel první sněhové přívaly ukončily putování krásnou přírodou. Hledání nového QTH bez sousedů s možností stavby antén beverage do všech směrů se tak odložilo na jaro 2005. Prohlídky nákupních center byly spestřením posledních dnů. Vzhledem k rozdílnosti elektrovodních soustav jsem manželce místo kulmy na vlasy koupil transciver, jiste bude mít radost. Konečně jsem viděl kousek divné zeme.

Z Ameriky zdraví TangoNapoli.

Webmaster