Několik týdnů po zabydlení v TA se hlavní organizátor TB0DX expedice Pavel OK1MU ozval na pásmu, nejprve jako TA2/OK1MU, později co by TA2ZAF a hned vyrobil neuveřitelné pileupy na 144MHz a 50MHz. Využil dokonale prvni sezónu ES, TROPO a podobných typů šíření, aby umožnil spojení s touto zemí.
Plánování a aktivace IOTA ostrovů které Turecko má na sebe nedaly dlouho čekat. Po rozhovorech na neamaterských módech jako SKYPE a podobně se postupem času vykrystalizoval tým. Po perfektně vytvořené anktě Jardou OK2GZ bylo rozhodnuto kam jet. Pavel výborný organizátor nenechal náhodě žádné povolení či oznámení na příslušných úřadech. Přesto jak se později ukázalo chybělo nám povolení ministerstva kultury. Když se ukázalo že nebudeme hrát na ostrově divadlo, jsme nakonec i kulturně uspěli.
Letadlem jsme nemohli přepravit elektrocentrálu ani velké antény tak padlo rozhodnutí jet autem. Prohlašuji, že toho nelituji byl to zážitek, ale na dalši IOTu poletím letadlem.
Nikdo z nás v Turecku ještě nebyl a tak ovlivněni ustáleným rčením "Turecké hospodářství" nás nechávalo v klidu, že bychom viděli něco převratného. Den odjezdu se blížil a tak starost o to co vzít ssebou bylo silněnjší než to co ještě stihnout v práci. Že toho nebylo málo, ukázaly nízko zavěšená péra našeho mercedesu Vito. Půjčení auta s potřebnými dokumenty, prohlášeními a ověřenými podpiy zajistil Ondra. Kromě 3,5KW centrály jsme dále vezli dvě zařízení ICOM 746PRO, zdroje 12V, Lineáry L4B a ACOM1000, dva 12m skládací stožáry, 5el yagi pro 17m, HB9CV pro 20m, laminátové stožáry a předladěné smyčky pro 30 a 40m. Tři notebooky, množství drátů kabelů, stany, a veškeré vybavení pro pobyt pod sluncem i bez něj.
K tomu osobní věci a nás pět jako ve známém románu Karla Poláčka jenom slona bimba jsme nechali doma. I když jsme při kontrole vyřadili Karlovi z nákladu kravaty, smoking, několik bílých košil a tři páry botek polybotek bylo to stále mnoho. Projevilo se to hlavně na opotřebení pneumatik, které jsme při zpátěční cestě museli koupit nové. Cesta započala v Pardubicích kam se přesunul Míra OK2VZE a spolu s Ondrou OK1CDJ zařídili převoz centrály ze Solnice. Večer jsme se sešli na Bradleci a ráno s jednou zastávkou v Benátkách, kde jsme naložili našeho kameramana, amatérského archeologa a dopisovatele českých drah OK1DG. Pak již směr Brno - Bratislava - Budapešť - Bělehrad. Lehce se to napíše, ale v těch několika málo slovech je téměř tisíc kilometrů cesty s vypětím pro řidiče i osádku. Přesto nálada na palubě byla dobrá samozřejmě v očekávání toho co přijde.
V Bělěhradě nás přivítal Olda OK1YM s rodinou a večeře připravená jeho xyl Markétou byla skvělá. Tento večer se na Czech Embasy podávala svíčková, ragů s ústřic, jehněčí na smetaně, filety z mořského draka, nadívané labutí krky, zkuste hádat co jsme snědli. Svíčková s pivem Jelen byla výbornou tečkou za první částí cesty ke Kosreliku.
Ráno v čase jako do kolbenky jsme nastoupili, zamávali našemu atašé a směr Bulharsko - Turecko ogoň. Cesty se stávaly užší, klikatější a průjezd po cestě kaňonem s množstvím tunelů a výmolů se zdál být nekonečný. Přechod Yugoslávie - Bulharsko prošel bez problémů také díky tomu že jsme vařili vodu v chladiči a místní pochůzkář si s námi nechtěl komplikovat službu. Bulharsko jsme přejeli s několika zastávkami na kávu a nutný krátký odpočinek.
Obchvat kolem Sofie zabere více jak dvě hodiny jízdy po výmolech, hrbech množstvím zatáček a všude přítomnými ochránci pořádku. Skoro jsme měli pocit, že o nás věděli a dbali na náš klidný průjezd pravoslavným územím. Vodník kebule sice uvařil děsnou mlhu která výhružně zastínila bulharské slunce, ale ta se rozplynula a na hranice s Tureckem jsme přijeli za jasného odpoledne. Co jsme viděli nás naplňovalo obavami. Lidé u svých aut brečeli, hádali se nebo odevzdaně seděli a modlili se na hromadách batohů a nejrůznějšího harampádí. Míra měl obavy, že nenastartuje centrálu pro nedostatek benzínu, nám přišlo líto že zabaví turistické salámy. Padl návrh je ihned skonzumovat a slivovici vypít abychom byli povolnější. Přes pět postů jsme se dostali snadno a prohlídka se nekonala. Kontrolorka mluvila anglicky a tak jí stačilo ujištění, že nejedeme na IOTU AS-115 ze které vysílá TA3J a tak jsme vyrazili vstříc dalšímu osudu bez ztráty salámu, sebevědomí, střízliví a bez startování centrály. Nutno podotknout, že velkou zásluhu na to měl pas Zdenka, kde na barevné podobence vynikaly jeho světlé kadeře v těchto zemích nevídané a tak jsme jeho pas dávali vždy navrch naší hromádky pasů. Po vpuštění na islámské území byl první dojem dobrý. Silnice tří proudů v obou směrech, bez výmolů, lemována obdělanými a upravenými políčky. Lány s obilím se po zimním spánku dralo na sluncem ozářenou a vyhřátou tureckou zem a svou jasnou zelení dokreslovalo malebnost kdysi válečnické země. Z pravoslavného území jsme se rychlostí blesku přesunuli do pohádek tisíců a jedné noci. Mešity s mezuíny lemovaly celou cestu tureckým územím a přestože u nás ve spojení s islámem vyvolávají smíšené pocity dotvářejí ráz muslimského území. Jednak jsou symbolem tajemn a starodávna, spojována s hedvábnou stezkou a pohádkami, na druhou stranu ovlivněno posledním děním spojenou s terorismem vyvolává spoustu nezodpovězených otázek.
Zatím jsme se věnovali starostem cestovním. Na pěkných silnicích jsme mohli navýšit rychlost. I tak jsme turisticky atraktivní město Instambul míjeli v noci, bez možnosti zdokumentovat území kde se střetávaly civilizace. Během cesty jsme zasílali SMS zprávy Pavlovi o aktuální situaci. 50km před Ankarou jsme zaslali avízo a Pavel nám jel naproti abychom nebloudili ztemělým hlavním městem, které je labyrintem i ve dne. Všichni jsme měli radost, která nebyla zkalena únavou a vyčerpáním. Xyl Pavla, Kačenka nám připravila menu z jehněčích plátků na brusinkách, kozích stejků s ořechy, ovčích řízků a svíčkovou. Hádejte co jsme si dali.
Ráno už bylo ve znamení příprav na poslední úsek cesty s nákupem všeho potřebného. To znamenalo přeložit a přebalit materiál, zajistit benzín, vypít čaj při hlavním bulváru a přijmout pozvání k návštěvě rezidence naší velvyslankyně paní Filipi. Návštěva na rezidenci byla spojena s obědem kde se podávala vybraná krmě, některá jídla neumím pojmenovat, ale vím že svíčková to nebyla. Po zápisu do pamětní knihy a kulinářském zážitku jsme posilněni vyrazili na obhlídku města.
Navštívili jsme obchůdky jako prdelka, ale sortiment úžasný. Konektory všeho druhu, součástky, motorky, výbavy pro modeláře, computery, hned vedle van a vybavení do koupelen stánek s kebabem a sladkými preclíky, jen turecký med jsem tam nevidel, asi skryt před včelami čekal na zákazníka znalého poměrů. Vše v neustálem shonu lidí za zvuků klaksonů hejkání oslů skřípění brzd všech možných dopravních prostředků minulého i současného století. Kolorit pravého asijského velkoměsta a jeho tržnic doplňované rytmickými údery kladívek kovotepců a svolávání věřících z ozvučených mešit .
Následující den jsme se vydali na poslední část cesty, do cíle našeho předlouhéhého putování k ostrovu středozemního moře na asijském území. Uvyklí neskutečným rozměrům nám posledních 750 km nepřipadlo tak dlouhé. Zhruba 90 km před cílem cesty se rázem změnilo klima a ze dvou stupňů v Ankaře bylo rázem 35 celsiových jednotek. Cesta podél pobřeží nám poskytla pastvu pro oči a ani další kulinářský zážitek nenechal na sebe dlouho čekat. Zastávka v rybí restauraci nám poskytla stín před rozpáleným sluncem a výbornou krmi se spoustou zeleniny. Pak již klikaté serpentiny do kopců před sestupem k moři odbočka do lesa s rekreační oblastí. Po zhruba 15km jízdy podél pobřeží za posledních paprsků sluncem zalité zátoky afkideru, jsme zahlédli cíl našeho 3500 km dlouhého putování, ostrov KOSRELIK.
Ještě před západem slunce za zvuků tklivých melodií mezuína jsme převezli na ostrov první čast naší výbavy. Po odmítnutí rybářů na další cestu že v moři je obrovský netvor hamadul jsme se ubytovali v hotelovém pokoji evropského stylu s tureckým záchodem. Do lednice jsme napěchovali české pivo, moravskou slivovici a slovenské klobásy a znaveni zalehli před dnem D.
Ráno po nezbytných smlouváních s pomocí tlumočnického centra v Ankaře jsme přepravili zybatek nákladu a začalo martirium stavění antén, stanů, stožárů. První nahození centrály a první QSO na 20m se stanicí UN7BN v 08:47 GMT. Po vztyční antén v bláhové naději že ztvrdíme bilaterální vztahy mezi Tureckem a Českou republikou jsme byli rovněž vyvěsili státní vlajky. Turecka vlála jiným směrem a tak jsme byli chápáni jako vetřelci a na nátlak diplomatických míst jsme ji sundali a zabránili krveprolití.
Pak již drobné doladění zařízení, pastiček, ušních boltců a následných 91 hodin nepřetržitého provozu. Míra jako hlavní distributor el. energie také vyvářel roztodivné, ale chutné směsi, včetné nudlové česnečky, která působila blahodárně na naše zažívání. Na noční šichty jsme dostávali termosku s bryndou a ve spacáku jsme spali ve všem co bylo k dispozici. Teplota přes den ke čtyřiceti klesala v noci na 7 stupnů. Turecký stan neměl dobudované dvě nosné zdi tak nám táhlo na nohy, ale sluchátka hřála. Pileupy byly neskutečné a krátké přestávky mezi službami dovolili se porozhlédnout po dočasném domově, načerpat něco sil do uší a pojíst pytlíkových gulášovek.
První dva dny jsme vlivem špatnych podmínek šíření téměř vůbec nepracovali se severní amerikou. Stanice z dálného východu i Japonska byly slyšet skoro celý den. Největší radost jsme měli z pásma 30m. kde pileupy byly opravdu velké. Bohužel, nebo spíše bohudík jsme telegrafní provoz odehráli z pastiček. Při použití programu N1MM a propojení s computery se zřejmě vlivem neuzeměné soustavy stávalo že signál měl špatnou kvalitu. Zejména na 30m si stanice stěžovaly a OK2QX dokonce poslal písemnou stížnost na místní Jarmanderii. Po odpojení moderní technologie bylo vše v pořádku a zařízení pracovalo bez jediné opravy až do posledního vydechnutí naší elektrárny. Poctivě jsme se střídali v několikahodinových intervalech, Míra neustále sledoval hladiny paliva a doplňoval nenasytné centrály i naše žaludky.V pondělí došlo palivo, turistický salám i česnečky. Po poradě jsme si řekli dosť bolo, slivovica došla, pajlapů nepřibývalo tak hajdy domů.
Tak tomu bylo a protože všechno má svůj konec i my jsme nařídili ústup z dobytého území, sundali antény, zbalili fidlátka a uklizené odpadky odvezli na pevninu. Přes simultáního tlumočníka a jeho stanici v hlavním městě jsme domluvili námořní flotilu a převezli vše zpět na pevninu. Jistým krokem nastoupili očistné lázně, nafotili ostrov na památku naší prvoaktivace a nastoupili zpáteční cestu do Ankary do Cařihradu , Bělehradu Benátek, Pardubic (dop..dele) ja chci domů.